Příbor dal světu Freuda a pohovku. Tak jsme na jeden den zajistili, aby na náměstí Sigmunda Freuda neparkovaly auta. A místo nich tam zaparkovaly pohovky. Byl to nultý ročník. Sehnali jsme jich na poprvé jen dvacetdevět. Všechny sběrné dvory a skautské klubovny byly v ten týden námi vybrané. Příští rok má Freud sto sedmdesát. To bych jich tam chtěl umístit přesně tolik. Jako je svíček na dortu. A pak každý rok jednu pohovku přidávat.
Lidé přišli. Swingová kapela to rozjela. Paní flašinetářka neúnavně točila klikou. Někdo si jen ostýchavě sedl na kraj postele. Jiný se pořádně rozvalil. Děti si ze starého pérujícího kanapíčka udělali trampolínu. Freud je o podvědomí. Člověk ani neví, ale něco musí ven. Spontánnost se musí projevit. Jakoby tam skrze kanály vyteklo to podvědomí města. Na povrch. Jako v Hrnečku vař. Jen místo kaše, lidé a pohovky.
Úplně vidím ten obraz, kdy příští rok si na některé postele lidé přinesou duchny a na závěr narozenin tam nejodvážnější jedinci přespí. Přímo na náměstí. Z věže kostela by zahrál někdo na dobrou noc na trubku. Ráno by se trousili lidé na mši do kostela a na náměstí by potkali tolik postelí a tam spáče. Asi jsem se freudovsky zasnil.
